Nereakce
I když se tomu v našem extrovertně orientovaném světě rádo zdráhá uvěřit, vždycky existuje možnost mlčet.
Těch situací, kdy mlčení představuje lepší volbu, je mnoho, ale tady a teď mi jde především o dvě:
1. Když někdo umře
Ano, „o mrtvých jen dobře“ je samozřejmě nesmysl. Pokud už o mrtvých mluvíme, říkejme o nich pravdu – například že to byly amorální zrůdy, pokud byly. Ale pokud už jsme to nestihli říkat za jejich života, říkejme to zase až za čas. Ne proto, že by ta hodnocení krátce po smrti byla nějak neuctivá, ale protože nemají žádnou hodnotu. Plivnout na čerstvě zesnulého nevyžaduje žádnou odvahu; je to hrdinství stejně falešné jako stylizace do role disidenta ve svobodné zemi (kterou tady mnoho let můžeme u mnohých pozorovat – a bude zajímavé, zda jim to vydrží, až přestaneme být země, kde se poslední tři a půl dekády může říkat doslova cokoli).
2. Když se někdo chová jako idiot
- Pokud nějaký prezident v deliriu blouzní o neexistujícím článku, jediná důstojná reakce je ho ignorovat.
- Pokud jiný prezident nedá dohromady souvislou větu na jakékoli téma, jediná důstojná reakce je ho ignorovat.
- Pokud se nějaká kolotočářem pasená krychle chová jako osmileté dítě a popírá autorství přesně těch výroků, na jejichž základě ho fanoušci volili, jediná důstojná reakce je ho ignorovat.
„Ale přece je nemůžeme nechat, aby jim to procházelo!“ — No, nemůžeme. Ale ono jim to prochází právě díky tomu přistoupení na jejich hru, že stojí za reakci.
Když Burke (údajně) řekl, že „Má-li zlo triumfovat, potřebuje jediné – aby slušní lidé nedělali nic,“ mělo to svůj význam a částečně to platí dodnes. Mnohdy by ale bylo užitečnější právě to, aby slušní lidé vydrželi nedělat nic. Protože i když to myslí dobře, vyvracením lží dodávají těmto lžím zdánlivou legitimitu; pomáhají vytvářet představu, že jsou něčím, co je možné brát vážně.
Nejsou. A čím víc budeme na tu hru přistupovat, tím více dveří otevřeme dalším šíleným císařům, jakého mají aktuálně naši přátelé za oceánem.
Člověk s aspoň malým smyslem pro dějinnou ironii musí ocenit, že je na svém místě zásluhou právě těch kruhů, co se rády ohánějí úpadkem Západu. Ono to jistým zvráceným způsobem dává smysl (jak se můžeme dočíst například v Baumanově Modernitě a holocaustu).
Kromě těchto krátkých přípodotků házím jednu povidku měsíčně na substack
Kdo jsem, zjistíte tady