Množírna

Když někdo naříká nad nízkou či klesající porodností, nebývá s ním moc řeč. Na otázku „co je na tom špatně“ zpravidla nedokáže přijít na nic jiného než omletý argument vycházející ze sobeckého přesvědčení, že smyslem existence dalších generací je živit generace předchozí. (Případně dojde na nějaký ten ustrašený rasismus.)

Jistě by se dal vymyslet i nějaký nesobecký a veskrze kladný důvod, proč takzvaně mít děti. I já jsem na jeden přišel, byť se netýká mě osobně a jeho existence nevede k tomu, že bych je měl. Ale přijde mi, že pořád převažuje jeden mnohem pádnější důvod, proč je nemít — respektive proč není nic tak strašného na tom, že nám malí lidičkové přibývají alespoň někde trochu pomaleji.

Prostě tady nemáme dost místa.

O tom, že zdroje jsou nějakým způsobem omezené, se samozřejmě mluví často, ale přijde mi, že si to málo kdy opravdu uvědomujeme. Ať už proto, že je to téma ideologicky zatížené a spoustě lidí se v hlavě přepne kontrolka ovládající rozum, jakmile slyší cokoli o zelených tématech, nebo proto, že je to zkrátka příliš abstraktní představa pro uchopení malým lidským mozečkem — jak by něco tak obrovského, čemu ani nedohlédnu na druhou stranu, mohlo někdy nějak dojít?

Přitom stačí si to převést do několika čísel.

• Na počátku našeho letopočtu byla světová populace zhruba 300 milionů (což je samozřejmě velmi přibližné číslo, protože sčítání objednané prvním římským císařem nebylo zrovna metodologický zázrak).
• Krátce po začátku 19. století vzrostla poprvé na 1 miliardu (čili trvalo zhruba 1 800 let, než se toto číslo přibližně ztrojnásobilo).
• V roce 1930 byly na světě asi 2 miliardy lidí.
• V roce 2000 zhruba 6 miliard — tedy trojnásobek za necelých 70 let.
• V současnosti přes 8 miliard — dvě miliardy za zhruba 20–25 let, čtyřnásobek za necelé století. Prostě kvanta mraky lidí.

Všechny údaje jsou pochopitelně nepřesné, ale u takových počtů na nějaké desetince nezáleží. A co z nich vyplývá?

Třeba to, že větší polovina (zhruba 60 %) všech lidí, kteří kdy historicky žili, se narodila po roce 1800.

Nebo to, že když vezmeme celkový počet lidí, kteří kdy existovali (a za lidi budeme považovat Homo sapiens, tedy i ty, kteří před dvěma sty tisíci lety běhali někde s jedním oštěpem v ruce a druhým nezahaleným):

• polovina z nich se narodila do světa, kde už byla objevena elektřina a antibiotika,
• 40 % z nich se narodilo do světa, kde lidstvo disponuje jadernou energií,
• zhruba třetina do světa s počítači a satelity,
• 20 % do světa, kde existuje internet a studená válka už skončila,
• desetina do světa se smartphonem.

Nebo také to, že pokud je „normální“ to, co dělá většina, pak je pro člověka jako druh „normálnější“ chodit oblečený a vědět, co se děje na druhé straně světa — včetně míst, která nikdy neuvidí na vlastní oči.

Zároveň to znamená, že i když historicky každý považoval svou vlastní dobu za tu nejdůležitější a z odstupu to všechno trochu splývá, těchto posledních několik desetiletí je objektivně zajímavějších čistě tím, o kolik více se toho v nich odehrálo. Ne ve smyslu historických událostí, ale v tom smyslu, o kolik více bylo prožito jednotlivých lidských životů a příběhů.

Možná je opravdu na čase zaměřit se místo dalšího navyšování počtů na to, aby si některé z těch životů vůbec všimly toho, že jsou žity. V bezduché honbě za rozmnožením a s tím souvisejícím hromaděním zdrojů, které mají demonstrovat vhodnost k rozmnožení, se to často ani nestihne.

---

Kromě těchto krátkých přípodotků házím jednu povidku měsíčně na substack
Kdo jsem, zjistíte tady