Sandman podle Netflixu
Tip
tl;dr: dejte si to, je to super.
Předloha
Gaimanova Sandmana jsem četl před patnácti lety, tedy v době, kdy jsem ještě neměl za sebou ani jednu Gaimanovu knihu a neměl k němu tedy vytvořený žádný (a v budoucnu velmi komplikovaný) vztah. Přečetl jsem všechny tehdy dostupné díly (tzn. nečetl jsem dodatek Overture vydaný krátce poté). Můj dojem byl takový, že se mi ten jeho svět (vytvořený stejně jako v následujících knihách „pouhým“ remixováním světů existujících, ale v tomto případě tak elegantně, chytlavě a chytře, že to dokážu přijmout) velmi líbil a zároveň velmi stačil. Nečekal jsem, že bych to snad někdy četl znovu.
Jinými slovy, byl jsem ideální divák případné adaptace – vím, co od předlohy čekat a o čem je, ale nepamatuju si ji slovo od slova a nehrozí, že bych se vztekal u nějakých odchylek.
Před pár lety se objevila informace o zfilmování Netflixem. Víceméně jsem ji ignoroval, protože už jsem byl ve svém převážně nediváckém období, ale měl jsem udělanou mentální poznámku, že bych se na to někdy v budoucnu mohl podívat. Kromě úlevy nad tím, že do hlavní role navzdory přáním mnohých slečen nebyl zvolen Tom Hiddleston (nic proti němu, ale tuhle postavu prostě nemůže hrát někdo, z koho už navždycky budou odkapávat Avengers), jsem se o ten projekt nezajímal. A už vůbec jsem se nevěnoval obligátním steskům nad tím, jaké kreativní volby byly učiněny při obsazování ostatních rolí.
Tohle tisíckrát opakované pobuřování se nad barvou/orientací/počtem končetin vybraných herců je samozřejmě trapné a bezduché vždy (a osobně bych se ho nedopouštěl ani v případě, že bych snad sám měl tak úzké myšlení, aby mi něco z toho vadilo, protože bych tak pouze plnil přání těch, kdo podobné pseudokontroverze využívají jako nejlevnější formu propagace a prostší duše jim vždy znovu ochotně vyhoví), obzvlášť ale jeho trapnost vynikne v případě díla, které již v době svého vzniku od samého počátku bylo tím, čemu se dneska říká „woke“, a tyhle stížnosti tedy mohli mít jedině lidé, kteří původní komiks nečetli, nepochopili, nebo lžou.
První série
Okamžitě mě to chytlo. Hlavnímu představiteli jsem během prvních sekund přestal vyčítat, že je mnohem mladší a vypadá výrazně jinak než Dylan McDermott, kterého jsem si do téhle role představoval jako ideálního. Tom Sturridge není tak moc podobný kreslenému vzoru, ale zato je dobrý herec (což vyniká tím víc, čím víc je zapotřebí, aby v téhle roli nehrál, případně ani nemluvil nebo se dokonce nepohyboval). Z mnoha dalších postav jsem byl podobně nadšený už díky samotnému obsazení; je radost dívat se na Kirby Howell-Baptiste, Kyo Ra, Jennu Coleman, Boyda Holbrooka a samozřejmě Davida Thewlise – u toho jsem si ale říkal, že si snad budu muset najít, jestli hrál někdy v nějaké komedii, protože bych opravdu docela rád konečně viděl, že ten člověk taky zažívá něco příjemného.
Možná jediné výjimky, u kterých jsem s obsazením úplně spokojený nebyl, jsou Stephen Fry jako Fiddler's Green a Lucifer Gwendoline Christie. I když ani tohle není jejich chyba, ale asi mi u nich jenom vadilo to, že jsou to až příliš známé tváře. Jasně, i některá jména z předchozího odstavce jsou už „zavedená“, ale já mám v tomhle výhodu právě díky tomu, jak málo věcí poslední dobou sleduju. Což i celkově přispělo k tomu, jak se mi první sezóna líbila – nejsem prostě tak přehlcený obsahem jako ti, kdo si stěžují, že je všechno stejné, a často si to způsobují tím, že zkrátka konzumují všeho moc.
(Z čehož plyne další bizarnost: rádo se neustále opakuje, jak by něco „dneska už neprošlo“; přitom je to právě naopak a všude okolo, včetně tohoto díla, jsou věci, ze kterých by před pár desetiletími byli lidi v šoku, ale dnes to nikomu v tom otupění přetížených smyslů ani nepřijde. To samo o sobě není ani dobře, ani špatně, to je prostě tak. Špatně je opakovat nepodložené nesmysly.)
Velice jsem ocenil, jak to bylo poskládané dohromady. Jak tvůrci využili znalosti budoucího děje, kterou ani sám autor při psaní prvních dílů nemohl mít, a jak se to hezky všechno propletlo. Nicméně, když padlo slovo „děj“… Pro mě je ve většině děl jednou z těch méně podstatných složek, proto mi ani tady nevadila jistá rozvleklost, odbočky a atmosféra zdůrazňovaná na úkor zápletek či zběsilých akcí. Prostě jsem si jenom vychutnával to, co tam herci předváděli v těch polodigitálních kulisích, u kterých jsem taky rád za jejich dnešní dostupnost – a připomíná mi to, že bych se konečně mohl dočkat zfilmování Westerfeldova Leviathana, když se dneska něco takového dá natočit relativně levně.
Druhá série
Z té jsem byl rozpačitější, ze začátku. Ale mohl jsem si za to částečně sám. Tak jako na mě první zapůsobila do značné míry díky jisté konzumační vyprahlosti, druhá mě hned nechytla z toho důvodu, že jsem se na ni začal dívat příliš brzo. Dále také tvůrci byli nevinně v tom, že už samotná předloha se vyvíjela nějakým směrem, s něčím z prvních dílů byla v rozporu, něco se rozplizlo a tak dále. (Klidně bych třeba oželel celou linku s Nadou; kdyby zůstalo u toho půlminutového setkání v rámci první návštěvy pekla, bylo by to příjemně tajemné a hotovo, ale chápu, nešlo to jinak.)
Nicméně, když jsem si po třech dílech uvědomil, že jeden z důvodů, proč mi druhá sezóna přijde tak jiná, je dosavadní absence „skutečného světa“, začal jsem se na tuto novinku nějak nalazovat a přijímat ji (s jistou lítostí – na první sezóně bylo okouzlující právě to, jak dlouhé minuty si tvůrci dovolili ponechat skoro bez nadpřirozena nebo samotného Morphea; tím myslím třeba skoro celý pilot nebo epizodu Nonstop). No, to nadšení/okouzlení už tam asi ani nemohlo být, ale dokoukal jsem to vlastně spokojeně a spoustu jednotlivostí jsem si pořád ještě užil a ocenil – třeba to, že Orfeova zpívající hlava nepůsobí nechtěně vtipně (pokud se člověk cíleně nezaměří na to, aby kolem toho nějak cynizoval), nebo roztomilý vztah Puka a Lokiho.
Závěr je rozpačitý. Bez ohledu na to, jestli byl urychlený a tedy předčasný na základě toho, co vyšlo najevo kolem autora. Myslím, že by tvůrci řešili i bez těchto vlivů stejné problémy – silnou stránkou tohoto světa nikdy nebylo, že by snad dával nějaký logický smysl z hlediska hierarchie moci a podobně, takže role Blahovolných, Lyty Hall a dalších by prostě vždycky přinášela více otázek než nějakého vyprávěcího uspokojení. Ale i tak si pořád myslím, že to tvůrci vyřešili nejlépe, jak mohli, nebo se přinejmenším nemají za co stydět – snad kromě pár záběrů na hrdinské pózy Lyty Hall, které v protikladu vůči její pasivní prezenci (vlastně přetrvávající i v těch hrdinských momentech, protože je ovládaná Fúriemi jako loutka) působí neuvěřitelně uboze, a konkrétně tady je to částečně způsobeno i rozpočtem… opravdu to v tu chvíli nevypadá dobře.
Co z toho plyne
Já jsem to neukončil zrovna pozitivně, takže bych chtěl pro jistotu zdůraznit:
Tip
Dejte si to, je to super. A pokud zrovna pro vás ne, poznáte to v prvních pár minutách a můžete jít ztrácet čas něčím jiným.
Kromě těchto krátkých přípodotků házím jednu povidku měsíčně na substack
Kdo jsem, zjistíte tady